Jak se dostat k okamiím - Jak se dostat k okamiím

A/N: Povídka je vevnitř rozdělena na tři části – prolog, střední část a epilog, jak byla zaslána do projektu Vánoce (určena Jacomo). Nechala jsem ji tak i zde, protože mi přišlo zbytečné oddělovat poměrně krátký prolog a epilog. S Vánoci nemá téměř nic společného, i když… no, uvidíte sami. Doufám, že se vám bude líbit J Jinak prosím aktivně komentujte a kritizujte!


I. Prolog

Urovnal si na stole štos pergamenů, který si připravil zvlášť pro tuto příležitost. Přisunul si židli blíže. Odkašlal si, protáhnul si krk a ramena. Zhluboka se nadechl, ještě jednou přerovnal jemně nažloutlé, dosud nepopsané svitky. Vydechl. Namočil pero do kalamáře.

Magičtí tvorové v průběhu historie

Autor: Charlie Weasley

Napsáno v souvislosti s vyhláškou o omezení chovu salamandrů

Přečetl si po sobě, co napsal, spokojeně zamručel a nadpis podtrhnul. Poté pokračoval.

Dne 26. října schválil Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory Ministerstva kouzel novelu vyhlášky č. 6754/045 z roku 1934, která upravuje podmínky pro chov plazů rodu lacerta flammeus (nezřídka lze také nalézt pod názvem lacerta salamandra), kouzelnické veřejnosti povědomých pod názvem salamandr. Důvodem bylo prý…

Tady se pozastavil. Prý vypadalo, jako by zpochybňovalo upřímnost oficiálního stanoviska Ministerstva. Jako důvod bylo řečeno… to znělo příliš křečovitě. Příčina daného rozhodnutí sice nikoho neurážela, ale zároveň mu tato formulace přišla nevhodná, když v dalších odstavcích hodlal ono rozhodnutí zkritizovat a poukázat na jeho absolutní nesmyslnost.
Nemohl ovšem otevřeně napsat, že Ministerstvo se rozhodlo zdánlivě v rozporu se zdravým rozumem a překvapivě ve prospěch SPRKČky (Společnost Pro Racionální a Kontrolovaný Čarochov), která teď měla jako jediná automatické právo pěstovat salamandry. Přeci jen, jakkoliv považoval jejího vedoucího Rogera Garottera za slizkého hada, byl to jeho potenciální zaměstnavatel, a přestože se Charliemu praktiky SPRKČky nezamlouvaly, nehodlal si před sebou dopředu pošetile zavírat dveře.
Rozhodl se zrádný odstavec přeskočit s tím, že se k němu vrátí později, popřípadě se ještě s někým poradí. Jenže jako by ztratil nit; nemohl přijít na způsob, jakým by navázal na započatý esej. Chtěl tedy začít posledním známým incidentem, kdy došlo k požáru kvůli ohni pro salamandry, ale zjistil, že nemůže najít novinový článek, který si za tím účelem naschvál nechal vyhledat ve speciálním oddělení bradavického archivu. Naštvaně smetl na zem hromadu poznámek, kterou si za tím účelem vytvořil, a málem přitom převrhl lahvičku inkoustu. Schoval hlavu do dlaní, jak se snažil přemýšlet. Po chvíli mrzutě praštil pěstí do stolu, až kalamář poskočil.
Potřeboval napsat ten článek. Do konce školy zbývalo sice ještě šest měsíců, ale věděl, že to není nijak dlouhá doba. Chtěl se v budoucnosti věnovat studiím okamií, okřídlených tvorů, jejichž domovinou je především Mongolsko, Indie a Čína. Věděl o nich jen něco málo, co se dočetl, avšak připadaly mu jako nesmírně zajímavá zvířata. Ty největší mohly měřit od ocasu k hlavě téměř dvacet stop (střízlivější autoři udávali přibližně o čtvrtinu méně), přičemž této délky dosáhly koncem třetího roku svého života; tělo měly pokryto peřím a šupinami. Navíc se u nich vyskytoval poměrně netypický způsob péče o potomky – podle Magizoologie Asie se o ně jejich rodiče téměř rok úzkostlivě starají, dokud se mláďata nevylíhnou z vajíček, ale týden potom je opustí a za pár dní jsou pro ně jejich vlastní děti lákavou kořistí.
Jenže, vrátil se Charlie do reality, aby měl někdo vůbec šanci se k okamiím přiblížit, musel být alespoň trochu známý mezi vědci, kteří se kouzelnými tvory zabývali. Nedělal si velké iluze, že by jediný článek do časopisu mohl něco změnit, ale každý musí nějak začít, třeba SPRKČkou a salamandry.
Bohužel to zatím vypadalo, že přes veškeré své znalosti možná u SPRKČky taky skončí. Jeho fantazie si totiž nejspíš vzala dovolenou. Uklidil své poznámky a vydal se projít ven na čerstvý vzduch. Možná by mohl zajít za profesorem Kettleburnem nebo za Hagridem a zkusit s nimi prodiskutovat ty salamandry…
Salamandr. Mlok.
Na půli cesty ve vstupní hale se otočil a tryskem se rozběhl k nebelvírské věži. Když potom za dalších dvacet minut zamířil do sovince, měl dobrý, hřejivý pocit z toho, že ačkoliv jeho schopnosti ohledně psaní esejů jsou spíše nevalné, dopis ještě zvládne.
Jen aby dostal odpověď.

* * *

„Takže ty jsi…“
„Charlie, Charlie Weasley,“ odkašlal si nervózně.
„Hm…“ přeměřil si ho stařec zkoumavým pohledem. „Neznáš náhodou nějakého Billiuse Weasleyho?“
„Ehm, tak se u nás v rodině jmenovalo více lidí, pane,“ odvětil Charlie zmateně.
„Takový rudovlasý, pihovatý, roztěkaný, něco mezi čtyřiceti a osmdesáti lety…“
„Nevím… možná strýček Bill,“ řekl ještě nejistěji Charlie.
„Kdysi jsem se s tím člověkem setkal. Psal mi, že viděl na dovolené ve Francii nějaká zvířata a nebyl si jistý, k jakému druhu patří. Slíbil, že přiveze fotografie a poví mi podrobnosti… může to být tak šest, sedm let. Přijel sem, zrovna nám Tina – to je moje žena – přinesla čaj, když zazvonila naše sousedka, že má potíže se svým psem. Bylo mu, nebožákovi, dobrých čtrnáct let, vyhublý, ta jeho černá srst už mu pořádně pelichala; že prý dva dny nic nežral. Jak ho ten váš příbuzný uviděl, začal křičet, jako by ho na nože brali, a utíkal odsud. Chudák pes z toho měl málem smrt! Kdybys toho muže někdy potkal…“
„To už asi ne,“ zamumlal Charlie, vyvedený z konceptu náhlým zjištěním.
„Nevadí… ale posaď se přece, chlapče! Tina odjela na Příčnou ulici, myslím, že chtěla koupit nový set na vaření, ten starý kotlík je už strašně oprýskaný. A také prý vyšlo nové vydání nějaké kuchařky. Moje Tina je totiž blázen do vaření, víš? Loni například vyzkoušela asi dvacet způsobů, jakým se dá upravit obyčejný sýr. Napsala jim potom do redakce spoustu stížností, jaké tam mají nepřesnosti. Je to hrozné, tyhle kuchařky, pořád je opravují. Cožpak u zvířat, tam je to pochopitelné, každým rokem se objeví spousta nových zajímavostí, ale u sýrů? Sýry, chlapče! Vrátí se až večer. Do té doby máme spoustu času. Tak proč jsi mi vlastně posílal tu sovu?“
Přestože se Charlie této části hovoru předtím obával nejvíc, náhle měl dojem, jako by měl poprvé pevnou půdu pod nohama. „Víte, už odmala se hodně zajímám o zvířata. Letos budu skládám OVCE, chtěl bych se věnovat magizoologii a…“
„Tak to ti gratuluju k tvé volbě, chlapče! Je dobře, že máš tak přesnou představu o své budoucnosti. Já sám jsem se rozhodl vlastně až měsíc před zkouškami.“
„Opravdu?“ řekl Charlie udiveně, protože sám se dočetl něco jiného.
„Vypadám snad jako lhář?“ pousmál se muž shovívavě.
„Ne, samozřejmě že ne,“ zazněla vylekaná odpověď.
„To je v pořádku,“ rozesmál se muž. „Jsem rád, že tu nejsem sám, Charlie. Jmenuješ se tak, ne?“
Charlie pouze přikývl. Napadlo ho, jak rychle se dostali pryč od tématu.
„Báječně se s tebou povídá, Charlie. Už dlouho jsem neměl tak vynikající společnost. To víš, Tinu sice zvířata zajímají, ale odbornice není. Nerada by to slyšela,“ ztišil hlas stařík, „ ale její neznalosti jsou občas přímo otřesné. Představ si, domnívala se, že by mohla krmit augurona housenkami čmelotryska. Vždyť by z toho měl střevní koliku! Rozumíš, auguron a housenky čmelotryska!“
Charlie nerozuměl. Popravdě nechápal, co tady vlastně ještě promerlina dělá. A hlavně, CO bylo špatně na těch zatracených housenkách? Vždyť auguroni přece housenky jedli! Nechtěl však dát najevo svou neznalost a proto vědoucně zamručel a nevěřícně zakroutil hlavou nad tím strašlivým nápadem.
„Přesně tak,“ povzdychl si muž. „Snažím se s ní v tomhle nevyvolávat konflikty, ale občas se musím hodně přemáhat. Ještě, že tu teď není,“ zašeptal spiklenecky. „A ty chceš být magizoologem. Když si vzpomenu na svoje začátky, to byl život. Hipogryfové, černovřesi – tři jsem rozpitval, než mi to zakázali; hafoni, potom jsem nastoupil do školy…“ zmlknul, jak se ztratil ve svých myšlenkách. „Vlastně na tom převážně nic moc zajímavého nenajdeš,“ zamumlal zadumaně. „Přesto, nebylo to úplně k zahození. Tak co, chceš, abych ti vyprávěl, jak jsem se stal magiozoologem?“
Charlie v duchu zaúpěl. Odmítnout se nedalo. Tiše se proklínaje, že se sám dobrovolně vydal do této pasti, a smiřujíce se zároveň s vizí ztraceného zbytku odpoledne, nakonec souhlasil.


-------------------------------------------------------------------------------------------------

II.

Jako malý kluk jsem nenáviděl zvířata. Pravda, do jisté míry mě fascinovala. Zkoušel jsem například, jak dlouho bude můra poletovat v zavřené sklenici a pokoušet se najít únik, než ji to unaví. Pro tyto experimenty ovšem moji rodiče neměli pochopení. Matka měla místo toho skutečnou slabost pro některá zvířata a o těch jsem potom musel vědět vše. Samozřejmě, že to na mě mělo hluboký vliv – k oněm vybraným tvorům jsem pociťoval upřímnou zášť. Mimochodem, těm můrám to trvá šest až deset hodin, záleží na druhu. Ale nebyly to pouze matčiny přednášky, co způsobilo mé antipatie ke zvířatům. Kdybys věděl, chlapče, co mi jednou provedlo…


„To zatracené psisko ho sežralo!“ vykřikl rozzuřeně.
„Mloku,“ ozvalo se přísně z místnosti napravo.
Spolkl příval nadávek, ačkoliv to v něm vřelo. „Co je, mami?“ zeptal se nevinným tónem, ale přitom křečovitě svíral pěsti. Byl nesmírně vytočený.
Chvilku se nic nedělo. Pak se ozval skřípavý zvuk.
Jessica Scamanderová vykoukla z laboratoře. Při pohledu na Mlokův vzteky rudý obličej si neslyšně povzdechla a se zavrzáním za sebou zavřela staré, masivní dubové dveře. Přešla ke svému synovi a jemně mu položila ruku na rameno.
„Nesmíš se pořád zlobit na Čuflíka,“ napomenula ho něžně. „Je to ještě štěně, nemá z toho rozum, víš? Vnímáš mě, Mločku?“ zatřásla strnulým tělem, upírajícím svůj pohled kamsi za její záda.
„Hm,“ odpověděl poslušně.
„Všechna mláďata jsou hravá, tím se učí. Tuto starou metodu nalezneme v náznacích již u blátoplazů. Víš, kde žijí blátoplazi, Mločku?“
„V bažinách, mami,“ zamumlal devítiletý chlapec, stále jen stěží přemáhající svůj hněv.
„Přesně tak,“ pochválila ho Jessica. „A štěňata jsou mnohem, mnohem hravější. V přírodě se toho musí spoustu naučit, rodí se slepá a neumí ještě ani chodit. Sice je chrání smečka, ale přesto se během co nejkratší doby musí naučit běhat, lovit nebo najít si vodu a úkryt. Až Čuflík vyroste, bude z něj dokonalý… Posloucháš mě, Mloku?“
„Jo, poslouchám!“ zakřičel na svou matku nepřátelsky a strhnul si z ramene její ruku. „Bude z něj dokonalý a věrný hlídač pro tvoje hipogryfy. Pak budeš mít více času a budeš jim moct vynalézt něco pro lesklejší peří, ostřejší drápy, tvrdší kopyta a vlnitou srst. Tak co, poslouchám tě, nebo ne?“
Jessica se zamračila. „Hafoňové se pro hlídání…“
„Nehodí, fajn! Vím!“ zaječel nepříčetně. Poslední zbytky sebekontroly zmizely. Jako by v něm překypěl obrovský kotlík, vše vyplulo na povrch. „Vím,“ zaječel ještě jednou. „Jak by mohl jeden pitomý čokl zvládnout tucet vypelichaných valachů, co…“
„Tak dost!“
Jessica stáhla rty do úzké čárky. „Jak to vůbec mluvíš? Copak jsme tě takto vychovali? Běž okamžitě k sobě do pokoje! Zůstaneš tam až do večeře a neopovažuj se odtamtud vystrčit nos. A jestli tě ještě jednou uvidím, jak se kradeš ven na zahradu, promluvím si s otcem o tvé drzosti! Teď zmiz.“
Počkala, než vztekle oddusal nahoru, otočila se na patě a vrátila se zpět do laboratoře.

Mlok za sebou hlučně práskl dveřmi, padl na postel a rozbrečel se – ponížením, strachem z případného trestu a bezmocnou zlostí. Hněv mu pořád pulzoval v žilách jako nějaký jed, ale neměl, jak ho ventilovat. Nesměl. Místo toho jen tiše vzlykal.
Jeho mámu očividně vůbec nezajímalo, že mu právě sežrali jeho camrál (kdysi zářivě červený, dnes již vybledlý, ještě s koženými poutky), co dostal po svém strýci, dříve slavném hráči famfrpálu. Starala se pouze o svůj výzkum a o zvířata. Zoufale si přál, aby si mohl s někým popovídat; o tom, jak nenávidí Čuflíka, o tom, jak v něm každý den narůstá děsivá nejistota, protože dosud nepředvedl jediné kouzlo, i o tom, jak hrozně opuštěně si doma připadal.
Všechna mláďata jsou hravá… ta lidská taky. Mlok toužil po tom, aby i on měl někoho, s kým by si mohl hrát, s kým by mohl být. Nechtěl být sám, už ani minutu.
Jenže hodiny ho neposlouchaly. Tikaly dál.
Spatřil svůj odraz v zrcadle. Ubulený, střapatý tmavovlasý kluk s červenými fleky na tváři a dlouhou nudlí, která se mu táhla až k puse, se hnusil sám sobě. Setřel si kapesníkem slzy a vysmrkal se. Pak si otráveně vzal z knihovny svazek o magických stvořeních. Nechtěl zklamat matčina očekávání, až se ho na něco bude ptát.
Slzy mu pořád ještě kapaly a rozpíjely se na hrubém pergamenu, když k němu do pokoje přišel Čuflík a položil mu tlapu na postel. Mlok na něj nejdřív něco zavrčel, ale pak zabořil ruce do jeho huňaté srsti a přitiskl ho k sobě. Třásl se, jak cítil psův horký dechu svého ucha. To štěně mu lezlo na nervy, neměl ho rád. Potřeboval však něco, co by mohl obejmout, čeho by se mohl chytit. Bylo to neuvěřitelně bezútěšné.
Zadíval se do obrovských psích očí; jakkoliv to bylo zvláštní, uklidňovaly ho. Zachvěl se a zároveň trošku pookřál, když ho Čuflík olízl jazykem na tvář. Nalezl u něj zvláštní teplo, pocit porozumění.
A se zdola ozval nějaký hluk, štěně sebou škublo, odtrhlo se od něj a bylo v prachu.
„Ty pitomče, kam jsi zase zmizel!“ vykřikl Mlok zoufale.
Mládě. Běželo si hrát.
A on byl zase sám.

V pozdějších letech jsem měl potom k hafoňům zvláštní vztahy. Jsou to úžasná zvířata, neskutečně věrná, vnímavá, empatická, ale tak strašně lehkomyslná! Mým favoritem byli vždy spíše maguáři. Má matka později přiznala, že doufala, jací z nás budou s Čuflíkem kamarádi. Prý se ho ujala jen kvůli tomu. Ironie.
Víš, Charlie, ty asi nikdy nepochopíš, jak jsem mohl svůj domov zároveň milovat a nenávidět. Proč? Protože o narozeninách jsem dostával dort s úžasnými svíčkami, které šly ten den sfouknout až v tu hodinu, kdy ses narodil, a hořely nádherným plamenem. Pokaždé jsem netrpělivě foukal dřív a poté pozoroval tátovy hodinky, jak se planety pomalu posouvají, a bál se, že snad moje hodina ani nenastane. Vždy jsme slavili venku na zahradě, někdy jsme nechali svíčky na dortu jen tak hořet a šli se projít do lesa, ovšem každou chvíli jsem chytal tátu za ruku, abych se podíval na planety. Nemohl jsem se dočkat, teprve po svíčkách jsem mohl dostat dárky a poté jsme byli celý zbytek večera spolu. Škoda, že už tyhle svíčky nevyrábějí, ta čarodějka, co je dělala, zemřela už před třiceti lety a nikomu svoje tajemství nesvěřila.
U Merlina, nedívej se na mě tímhle soucitným pohledem, chlapče! Možná je mi sto tři let, ale nemusíš mě ještě ve svých očích pohřbívat – nic neříkej, vidím, co vidím! Možná si budeš sám jednou přát, aby ses dožil alespoň tohoto věku, co já vím. Na některá období se však nikdy nezapomíná…

„Rychle, tati!“ popoháněl ho v jednom kuse a škubal přitom za ucho kufru.
Konečně to bylo tady.
Jakmile se mu s otcovou pomocí podařilo dostat zavazadlo do vlaku, vyrazil, aby si našel nějaké volné místo. Zbývaly už pouze dvě minuty do odjezdu a téměř všechna kupé ve vagónu již byla plná. Nakonec otevřel dveře jednoho z nich, kde seděli dva chlapci a jedna dívka. Mohli být přibližně stejného věku jako on a právě si o něčem vzrušeně povídali.
„Smím si přisednout?“
„Určitě,“ usmál se na něj chlapec s černými, nakrátko sestřiženými vlasy.
„Jdeš taky do prvního ročníku?“ vyhrkli Mlok a druhý kluk téměř současně.
V tu chvíli se ozval zvuk parní píšťaly.
Všichni čtyři se rychle nahrnuli k oknu. Mlok přebíhal očima po davu pod sebou, až konečně zahlédl své rodiče.
„Ahoj!“ zakřičel a začal zuřivě mávat, ale jejich pohledy směřovaly jinam.Jeho hlas zapadl ve všeobecném hluku a šrumu.
„Mami, tati!“ vykřikl znovu, hlasitěji, ve snaze upoutat jejich pozornost. Zdálo se, že ho zaslechli, protože se začali rozhlížet kolem, ale ne a ne ho najít.
Vlak zaskřípěl a pomalu se dal do pohybu.
„Mamiii!“
Začali se mu vzdalovat. Vyklonil se z okna – a v tom konečně…!
„Ahoj mami!“ pokusil se naposledy přehlušit supění Bradavického expresu a mával jim oběma rukama. „Mějte se dobře, napíšu vám, až dojedeme. Uvidíme se za rok!“
Něco mu volali v odpověď, kola se otáčela stále rychleji, vlak drncal a rachotil, Mlok mával a mával, obličeje jeho rodičů se zmenšovaly, až se mu nástupiště změnilo v rozmazanou šmouhu. Pak vjel vlak do zatáčky a nádraží bylo pryč.
Mlok se pokusil vtáhnout dovnitř, ale byl příliš vykloněný. Jak vagóny poskakovaly na kolejích, s hrůzou zjistil, že se bojí pohnout, nohy křečovitě zapřené o stěnu kupé. Oči se mu rozšířily, při dalším škubnutí hlasitě zaječel. Vzápětí ucítil, jak mu něčí ruce pomáhají nazpět.
Dopadl na podlahu, přímo k nohám svého zachránce.
„Cos to dělal?“ zeptal se ho nevěřícně.
„Musel jsem se rozloučit,“ řekl Mlok tiše, ale pevně. Uvědomil si, že se ještě celý třese.
„Ale vždyť jsi mohl vypadnout,“ zavrtěla dívka hlavou způsobem, z nějž vyzníval patrný nesouhlas s jeho počínáním.
Mlok neutrálně pokrčil rameny. On sám věděl, že to stálo za to, ale neměl náladu se s nikým dohadovat. Posadil se na volné sedadlo a přitáhl si svůj baťoh. Zkontroloval si, že v něm skutečně má svačinu od mámy, a smutně se pousmál. Vypadalo to, že si neuvědomila, jak dlouho jim bude cesta do Bradavic trvat – měli dorazit až na večeři. Cesta trvala necelých jedenáct hodin; z nástupiště vyjížděl vlak v deset, takže někdy před devátou dorazí na hrad. Do té doby si bude muset vystačit se dvěma sendviči.
Rozhodl se prozatím věnovat něčemu zajímavějšímu. Začal po očku sledovat své společníky. Černovlasý chlapec s usměvavým obličejem, který ho odtáhl od okna, měl na sobě stále ještě obyčejné oblečení, stejně jako jeho sousedka, držící v ruce klec s drobnou sovičkou. Naproti tomu druhý chlapec, sedící přímo vedle Mloka, už byl převlečený do hábitu. Skláněl se nad svým kufrem a něco v něm hledal. Rychle mezi nimi vznikla malá zeď v podobě hromady nejrůznějších věcí, když se zpoza ní ozval chlapcův hlas: „Dobré, jsou tady.“ Pak začala hradba postupně mizet zpět v kufru.
„Říkala jsem, že bys je určitě nezapomněl,“ poznamenala dívka s povzdechem. „Ale nemysli si, že s tebou budu hrát, hned jak dojedeme do Bradavic.“
„Stejně bych tě zase porazil,“ odpověděl jí, zatímco docpával volná místa posledními několika páry ponožek. Mlok ho se zájmem pozoroval.
„Co na mě tak zíráš?“ zeptal se kluk, když zaklapl poslední přezku.
„Eeer…“
Kluk protočil oči v sloup: „Z okna to skáče, mluvit to neumí, představit se to neumí…“
„Jsem Mlok Scamander - a z žádného okna jsem neskákal,“ ohradil se Mlok dotčeně a čekal na reakci. Jedna, dva…
„Cože? Říkal jsi Mlok?“ vyprskli všichni tři naráz a rozchechtali se.
Někdy byl v pokušení říct rodičům naplno, co si myslí o jejich dokonalém nápadu, jak ho pokřtít.

Ukázalo se, že černovlasý chlapec se jmenuje Jack Boot, zatímco dívka se mu představila coby Jane Bootová. Po chvíli zdráhání a nejrůznějších narážek mu jeho soused Thomas Gruff prozradil, že Jack a Jane jsou bratranec a sestřenice a že se s nimi seznámil na předloňském utkání britské famfrpálové ligy. Jack Mlokovi vysvětlil, že Jane fandí Holyheadským harpyjím, zatímco on ani Thomas nedají dopustit na Caerphillské katapulty – a právě tyto dva velšské týmy se tenkrát střetly ve finále. Všichni čtyři se pak pustili do vášnivé debaty, během které Mlok nadšeně obhajoval Kudleyské kanonýry, mezi nimiž získal jeho strýc poslední rok předtím, než odešel, svůj jediný famfrpálový titul. Doufal, že přes nepřízeň osudu, která klub postihla v posledních šesti letech, kdy se ani jednou neprobojoval do semifinále, bude letošní sezóna úspěšnější. Pevně věřil, že Kanonýři mají před sebou zářivou budoucnost, během níž ještě překonají své úspěchy z předešlého desetiletí.
Někdy kolem poledne se řeč stočila na zařazování a kolejní systém. Jak Jack, tak Jane doufali, že budou zařazeni do Havraspáru, stejně jako před lety jejich rodiče. Jack také hned začal vykládat, co slyšel od svého staršího bratra o nejrůznějších Bradavických profesorech a o různých předmětech, Thomas připojil pár postřehů o samotném hradu. Mlok dychtivě naslouchal Thomasovu popisu pohybujících se schodišť, starých zaprášených učeben a tajných chodeb, jimiž byly údajně Bradavice přímo protkané. Na přetřes přišel Zapovězený les, olbřímí oliheň i sklepení pod hradem, o nichž prý nikdo nevěděl, kam až vlastně vedou. Kolovaly pověsti, vyprávěl Thomas, očividně potěšený zájmem svých posluchačů, že sklepení nemají nikde konec a tvoří labyrint, ve kterém se během historie školy několik studentů ztratilo, když se vydalo, kam nemělo.
Ke svému potěšení Mlok zjistil, že chodbičkou prochází seschlá stařenka s vozíkem jídla, proto si u ní ihned koupil za čtyři svrčky několik dýňových koláčků, než vlak dorazí do Bradavic. Další hodinu pak pozoroval, jak Jane s Thomasem hrají nějakou neznámou hru (Jack v koutě usnul). Nakonec si nechal od Jane vysvětlit pravidla a než se začali převlékat do školní uniformy, zahrál si poslední tři partie urchinek s nimi.

Když potom Mlok vystupoval v Prasinkách z vlaku, věděl již, že rozhodně nemá vyvolávat konflikty s profesorem Auckerleym, přísným učitelem formulí, a že duch jedné z kolejí má na sobě cákance krve, zatímco jinému padá hlava. Krom toho mu bylo sděleno, že Bradavický expres vozí žáky teprve něco málo přes půl století, zatímco předtím se do školy dostávali lodí, nebo přemístěním či pomocí přenášedla do Prasinek. Při hraní urchinek jim ještě Jane vyprávěla o poměrech na mudlovských školách, narozdíl od ostatních pocházela totiž ze smíšené rodiny.
„První ročník!“ rozlehlo se nad nástupištěm. Byla již tma a celý prostor osvětlovalo pouze několik petrolejových lamp. Jack pomohl Jane vystoupit, protože na schůdkách málem upadla, a poté se všichni čtyři vydali za hlasem, který je volal k sobě. Thomas, který byl největší z nich, jim razil cestu.
„Au!“ sykl někdo, komu Mlok šlápl na nohu.
„P-pardon,“ zakoktal vylekaně na postavu o dobré dvě hlavy větší, než byl on sám. Začal ze sebe chrlit sérii omluvných vět, ale dotyčný si ho nevšímal, byl s někým pevně zabrán do hovoru o chystané slavnostní večeři.
Mlok se tedy otočil zpět – a zjistil, že mu ostatní zmizeli.
Pokusil se vymotat se ven z houfu. Naneštěstí se připletl rovnou mezi skupinku mrzimorských a nebelvírských třeťáků. Někdo do něj omylem vrazil, až upadl na zem. Zvedl se, ale ona půldruhá stovka lidí mu náhle připadala jako obrovský dav. Nervózně těkal očima po svém okolí v očekávání nějaké pomoci. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo.
Zaplavila ho panika. Nikdy předtím nebyl sám mezi tolika lidmi. Jistě, byl s otcem na Příčné ulicik ale to bylo brzy ráno, když většina kouzelníků teprve pokojně snídala. I na nástupišti s ním byli jeho rodiče. Oči se mu rozšířily, srdce se prudce rozbušilo, jako by se mělo rozletět. Připadal si ztracený, utopený v moři lidských hlasů a těl. Pouze odkudsi z dálku k němu doléhal zvonivý hlas: „První ročník! Všichni studenti z prvního ročníku, sem ke mně!“
Zacpal si uši a zavřel oči. Napětí v něm vzrůstalo, cítil, že se v něm co nevidět něco rozskočí. Celá země se před ním roztřásla a začala dunět, cosi ho zavalilo, jako by se měl začít dusit…
„Pane Scamandere!“ ozvalo se těsně vedle něj. Kdosi mu sundal ruce z uší. Prudce otevřel oči – a zadíval se do tváře starší, ale přívětivě vyhlížející čarodějky, držící v ruce velikou lucernu. „Vnímáte mě?“
Bleskově se podíval do stran. S úlevou zaznamenal, že kolem něj již nikdo není, pouze o pár sáhů dál postával malý hlouček dětí, očividně čekající na profesorku – a na něj.
„Jste v pořádku?“ zeptala se ho žena jemně.
Pokusil se jí odpovědět, ale nedokázal promluvit, pořád byl ještě příliš rozrušený. Místo toho něco neutrálně zamručel.
Profesorku to očividně příliš neuspokojilo, ale věděla, že před večeří mělo proběhnout ještě rozdělení do kolejí a cesta vlakem vždy unavila studenty natolik, že ve Velké síni málem usínali. Řekla tedy pouze: „Tak pojďte.“ Pro jistotu vzala Mloka za ruku, aby se někde po cestě nezhroutil; druhou rukou potom zdvihla lucernu vysoko nad hlavu, aby ti za ní alespoň trochu viděli. Pomalu a v naprosté tichosti kráčeli směrem k jezeru.
„Opatrně,“ řekla mu profesorka tiše, když zakopl o kořen a málem upadl. Od kohokoliv jiného by ho to snad ponížilo, ale laskavý, pečovatelský tón a teplo přímo vyzařující z jejího hlasu téměř zahnaly Mlokovy rozpaky. Byla mu velmi sympatická.
Náhle ho profesorka pohybem ruky zastavila.
„Jste tu všichni? Máte každý svého souseda?“ Hlouček budoucích prváků souhlasně zamručel. „Dobře, můžeme jít dál.“
Mlok se podivil, proč vlastně museli zastavovat. Po pár krocích však prošli zatáčkou – a pochopil. Úplně zatajil dech nad tou podívanou.
Kousek od nich se stříbrně lesklo jezero, v jeho hladině se zrcadlil měsíc a hvězdy. U břehu stálo malé přístaviště s loďkami. A nahoře na kopci za jezerem se jako zářící klenot…
„Vítejte v Bradavicích,“ řekla jim profesorka přiškrceným hlasem.

„Cratchitová,“odpověděl mu Jack ve člunu šeptem, také ještě ohromený krásou a majestátností školy, která se mu měla stát pro dalších sedm let druhým domovem. „Učí péči o kouzelné tvory – tu si můžeš zvolit od třetího ročníku. Peter říkal, že je úplně v pohodě.“
„Vypadá docela fajn,“ souhlasil se tímto soudem Mlok. Člun profesorky Cratchitové plul jen kousek před nimi. Zbytek cesty už strávili v naprostém tichu.
Věže i cimbuří se jim ve svých obrysech jevily jako šeré stíny, viditelné pouze díky světlu vycházejícímu z hradních oken. Čím více se přibližovali ke břehu, tím znatelněji a zřetelněji vystupovaly jednotlivé části. Loďky se pomalu houpaly na vodě a zanechávaly za sebou drobné vlnky. Mlokovi stačil jediný pohled na tváře svých spolužáků, aby věděl, že stejně jako on na tento zážitek nikdy nezapomenou. Čím výš se nad ním hrad tyčil, tím si byl jistější, že si toto místo navždy zamiluje.
A nemýlil se.

„Scamander, Mlok!“
Jakmile starý profesor přeměňování vyvolal jeho jméno, zkroutily se mu snad všechny vnitřnosti v těle. Když mu však zbývalo jen pár kroků ke čtyřnohé stoličce s Moudrým kloboukem, opět ho zavalil záchvat paniky. Nemohl snést upřený pohled celé školy. Zpocenou rukou sevřel dřevěné sedátko a opatrně na něj dosedl. Rozklepal se a bál se, že mu začnou cvakat zuby. Ve vteřině však přišlo vysvobození. Velká síň zmizele a jako hojivý balzám ho zaplavila temnota. Přes oči mu spadl Moudrý klobouk.
‚Ššt, jsi velmi nervózní, chlapče,‘ zaslechl hlas ve své hlavě. Nadskočil, že málem převrhnul stoličku.
‚No tak, zkus se uvolnit. V tak rozbouřené mysli se mi mnohem hůře čte. Zhluboka dýchej, zaposlouchej se do zvuků svého těla… dobře, to je lepší. A teď, co s tebou?‘
‚Odvaha… ano, něco tu je, rozhodně nejsi úplný zbabělec. Přesto – ne, to se mi nezdá. Cílevědomost – ale ano, dokážeš být velmi trpělivý, pokud tě něco zaujme, nicméně pravá mrzimorská píle tu není. Na Zmijozel máš v sobě příliš pevně zakotvený smysl pro povinnost a pro pravidla. Rozhodně z tebe cítím přirozené nadání pro hádanky a hlavolamy. Ačkoliv, ta tvá odhodlanost, neústupnost a určitý smysl pro čest by nalezla uplatnění ve více kolejích… Ale už jsem se rozhodl. Jak by se ti, Mloku Scamandere, líbil…‘
„HAVRASPÁR!“
S úlevou a za velkého potlesku od prostředního stolu se odebral na místo vedle Jacka. Rozpačitě pokrčil rameny směrem k Jane u mrzimorského stolu, po chvilce váhání se odvážil slaboulince zamávat Thomasovi, sedícího mezi záplavou studentů se zelenostříbrnými kravatami a hadem ve znaku. Už ani nevnímal poslední čtyři zařazené studenty, měl jen radost, že to sám zvládl. Poté, co k nim ředitel Everard pronesl krátkou řeč, se s nadšením pustil do jídla.

„Je odtud nádherný výhled,“ nedokázal se ubránit nadšení Jack, když se s Mlokem a druhým spolubydlícím Fredem konečně octli ve svém pokoji. Mlok mu dal za pravdu. Veliká prosklená okna s výhledem k horám mu dávala pocit neskutečné volnosti. Celá místnost byla vyvedena v modrých barvách, vysoký strop byl vyzdoben vzorem bílých hvězd, které jako by se odrážely v měkkém, taktéž modrém koberci.
Mlok s absolutní jistotou věděl, že kdyby se teď měl proměnit v nějaké zvíře, byl by to v každém případě pták.

A tak započala má studijní léta v Bradavicích. V našem ročníku nás bylo celkem čtyřiadvacet – z toho tři kluci a dvě dívky z Havraspáru. Můj život se od základů změnil. Nejen, že jsem se zlepšil v hraní urchinek, ale Fred v nás vždy dokázal vyvolat nadšení pro Řachavého Petra. Také jsem objevil nádheru šachů, při kterých jsem občas porazil i někoho z páťáků, pokud se uvolil, že si se mnou dá partii – to vše samozřejmě pouze ve volném čase. Profesoři nás zatím učili základům kouzel, vodili nás do sklepení, aby nám ukázali, jak vařit lektvary, posílali nás do knihovny, abychom se naučili pracovat sami… Byl to pro mě nádherný svět.
Poprvé jsem také nemusel studovat magická zvířata ze svitků a knih, abych se zavděčil své matce. Samozřejmě, že se mě první prázdniny po návratu ze školy ptala na vše možné z magizoologie – myslím, že mě zkoušela z něčeho ohledně bludníčků. Měl jsem zvrácené potěšení z toho, když jsem jí mohl vmést do obličeje, že bludníčci nikoho z Bradavic nezajímají a mě už teprve ne. Samozřejmě, že to nebyla tak úplně pravda, ale co mi na to mohla říci? Známky jsem měl dobré, učení mě bavilo. Ještě teď, když si na to občas vzpomenu, zatoužím po tom nádherném, mramorem obkládaném krbu v naší hvězdami poseté společenské místnosti, která ve mně vždy vzbuzovala dojem otevřené oblohy. Sedával jsem u krbu, začtený do knihy, ale občas jsem nechal svou mysl odpoutat se od textu a vznášet se nad mraky; volný jako vítr a klidný jako jarní déšť jsem plachtil po nebi jako orel, kterému nikdo nemohl vzít jeho svobodu. Nevěřil bys, chlapče, jak moc jsem tu věž miloval. Byla pro mě útočištěm, hnízdem v horách, kam jsem se mohl skrýt a přitom neztratit svou volnost.
Nikdy jsem se zcela nezbavil podivného strachu a nejistoty z velkého seskupení lidí, proto jsem se také nestal hráčem famfrpálu za kolejní družstvo, ačkoliv jsem měl létání velmi rád. Rád jsem se také procházel po školních pozemcích spolu s Jackem, Fredem, Jane a občas i Thomasem, ačkoliv se naše koleje prý neměly dvakrát v lásce. Uklidňoval mě pohled na jezero, kde jsem s oblibou vyhlížel olbřímí oliheň, často jsem se toulal na dohled od Zakázaného lesa a vůbec nejraději jsem si povídal s profesorkou Cratchitovou. Ta mě také ke konci druhého ročníku přemluvila, abych si vybral seminář Péče o kouzelné tvory. Nemusel jsem se na něj učit, většinu jsem znal již dopředu, a stejně bych se nepřinutil otevřít jedinou magizoologickou publikaci. Prvních dvanáct let svého života jsem je musel studovat, jakmile jsem se naučil číst, a vybudoval jsem si ke knihám tohoto zaměření silný odpor.
Když jsem v měl roku 1915 skládat svoje NKÚ, neměl jsem příliš ponětí o tom, co se děje v mudlovském světě. Ve stejné době totiž probíhaly ostré střety mezi jednotlivými zeměmi Mezinárodního sdružení kouzelníků a každou chvíli hrozilo, že by mohlo dojít k vypuknutí skutečné kouzelnické války – merlindík, že k tomu nakonec nedošlo. Od Jane a několika spolužáků jsem se sice doslechl, že mezi mudly probíhá jakýsi ozbrojený konflikt, ale hlouběji jsem se o to nezajímal.
Téměř se to neví, ale před lety v Belgii právě během této mudlovské války došlo ke zničení malého britského střediska pro výzkum draků. Nepřerušuj mě! Vím, co chceš namítnout; Belgie nikdy nebyla zemí, kde by byly pro draky vhodné podmínky. Zde však kouzelníci objevili v koncem roku 1913 hned dvě mláďata bez matky, pravděpodobně druhu velšský zelený. Nikdo nevěděl, jak se tam dostala. V rámci snahy dozvědět se co nejvíce o životě těchto zvířat bylo po velmi dlouhých jednáních Británie a Belgie rozhodnuto ponechat na onom místě na pokraji hor jedno z nich, samičku, zatímco druhé bylo umístěno do dračí rezervace v Británii, odkud pravděpodobně mláďata pocházela. Byla vybrána osmičlenná skupina specialistů, kteří měli na průběh experimentu dohlížet. Uvědom si, Charlie, že to byli skutečně nejlepší z nejlepších, pod záštitou Británie tam pracovali například i dva odborníci ze Švédska a jeden muž z Maďarska, který se doma běžně potýkal s trnoocasáky. Museli v každou denní i noční hodinu monitorovat pohyb oné samice, které mimochodem přezdívali „Malá mrška“. První tři měsíce ještě účinkovala komplikovaná zastírací zaklínadla, později pak bylo nutno změnit někomu paměť, když se Mrška dostala do nešťastných oblastí a spatřili ji mudlové. Za rok a půl prý měřila dobrých deset stop od hlavy až k ocasu.
Členem oné osmičlenné skupiny byl mimo jiné i Dino Cratchit, bratr mé profesorky Péče o kouzelné tvory.


„Výborně,“ pochválila ho profesorka Cratchitová za jeho odpověď. „Mimochodem pane Scamandere, počkejte tu na mě po hodině.“
„Jistě, paní profesorko.“
Zbylých deset minut ještě profesorka naťukla něco dalšího k salamandrům, ale Mlok už nemohl pořádně udržet pozornost. Byl zvědavý, co mu vlastně jeho oblíbená učitelka chce.
„Takže, pane Scamandere,“ zahájila profesorka hovor, když skončila výuka a třída se rozešla. „Mluvila jsem s panem ředitelem o vašem zvláštním přání. Jistě jste si vědom, že vstup do Zapovězeného lesa je zakázán z mnoha dobrých důvodů.“
Mlok pouze přikývl.
„Ředitel se původně nechtěl vaší žádostí vůbec zabývat. Nicméně, protože jste velmi nadaný student,“ odmlčela se na chvilku profesorka, „šlo by snad ve vašem případě udělat drobnou výjimku. Budu vám věřit, že se o Les zajímáte skutečně jakožto o možnost pro další rozvoj vašich znalostí. Z nejrůznějších příčin tam já sama musím většinou tak jednou za měsíc. Pokud by se jednalo o denní dobu a nešli bychom příliš hluboko, mohl byste mne doprovázet. Toto privilegium vám ovšem může být kdykoliv odejmuto například za porušení školního řádu. Budu také vyžadovat písemný souhlas vašich rodičů. Je vám to jasné?“
„Ano, paní profesorko,“ rozzářil se Mlok samým štěstím. Předtím téměř nevěřil, že by mu ředitel mohl něco takového dovolit, a teď to slyšel na vlastní uši!
„V tom případě je to ode mě vše. Můžete jít.“
„Děkuju,“ odpověděl nadšeně a otočil se, aby se běžel pochlubit Jackovi a Fredovi.
„A Mloku?“ ozvalo se za ním. „Jestli se mnou chceš jít už pozítří, měl bys mi nejpozději zítra odpoledne přinést to potvrzení.“
„Nezapomenu na to,“ slíbil horlivě. „Nashledanou,“ rozeběhl se do hradu napsat a poslat dopis rodičům.

Druhý den, jakmile mu došlo vytoužené potvrzení, zaťukal na dveře kabinetu Péče o kouzelné tvory. „Mám pro Vás písemný souhlas rodičů, že s Vámi můžu do Zapovězeného lesa,“ vychrlil ze sebe, jakmile mu profesorka otevřela dveře.
„Je slušností nejdříve pozdravit,“ usmála se na něj. „Tak ukaž, ať ho mohu zkontrolovat.“
Rozvinula svitek a pečlivě si přečetla dopis Mlokovy matky. „V pořádku. Nechceš jít zatím dovnitř? Chtěla bych si s tebou pohovořit ještě o něčem jiném.“ Zavřela za ním dveře a nabídla mu židli.
„Došla mi nabídka na mezinárodní soutěž,“ řekla mu a vytáhla ze stolu oranžový formulář. „Musel bys vypracovat projekt na téma salamandrů a do měsíce ho odeslat. Vím, že se teď připravuješ na NKÚ, takže se musíš rozhodnout, zda bys to vůbec zvládl.“ Otočila list, prolétla si očima text a poté se opět zadívala na Mloka. „Chtějí pět svitků pergamenu a požadují také vlastní výzkum. V tom bych ti samozřejmě pomohla. Je k tomu něco, na co by ses chtěl zeptat?“
„Může to zahrnovat i…“ začal Mlok, ale byl přerušen, když do kabinetu vtrhnul profesor přeměňování.
„Posílá mě ředitel, Emmo. Máš hned přijít na ošetřovnu.“ Ve dveřích se ještě otočil a dodal: „Myslím, že jde o tvého bratra.“

„Nemůžu přijít na to, od čeho jsou ty popáleniny,“ postěžovala si ošetřovatelka. „Nevím, jak je léčit.“
Mlok stál tiše v pozadí a pozoroval scénu před sebou. Ještě nikdy neviděl svou profesorku tak zničenou. Seděla u lůžka svého bratra a otřásala se zoufalým pláčem. Mlok měl velmi špatný pocit z toho, že přihlíží něčemu tak osobnímu, ale zároveň nedokázal odejít.
Dino Cratchit ležel na posteli, oči podlité krví, obličej, ruce i krk pokryté puchýři, celé tělo zalité potem. Každou chvíli sípavě zachrčel, vypadalo to, že vůbec nevnímá své okolí. Dostal se přenášedlem do Prasinek, objasnil jim situaci ředitel. Podle všeho ještě stihl požádat hostinského od Tří košťat, ať zavolá jeho sestru z Bradavické školy, a poté se zhroutil. Zatím však nebyli schopni určit, co mu vlastně je.
Mlok se zhluboka nadechl, otočil se a silou vůle se přinutil nechat tuto scénu za sebou a odejít.

Tiše našlapoval, aby nezpůsobil hluk. Povšiml si, že profesorka Cratchitová usnula na židli, kde pomalu oddechovala. Obešel ji a opatrně odhrnul závěsy kolem postele Dina Cratchita. Zalapal po dechu.
Muž vypadal ještě hůře, než předtím. Sice již nesípal, ale to bylo tak jediné, co se dalo o jeho stavu říci pozitivního. Ošetřovatelka se vyjádřila, že již vyčerpala všechny své možnosti. Převoz do nemocnice sv. Munga byl zhola nemožný, léčitel odtamtud se přes veškerá naléhání slíbil dostavit až ráno. Nezbývalo jim, než čekat.
Mlok si nemohl pomoct. Když se to dozvěděl, musel se sem vrátit.
Náhle sebou Mlok doopravdy škubl a musel se kousnout do ruky, aby nevykřikl.
Muž otevřel oči a upřeně se na něj zadíval.
Mlok se chtěl odsunout a zavolat ošetřovatelku, ale něco v pohledu pana Cratchita mu v tom zabránilo. Místo toho tedy váhavě položil ruku na pokrývku.
Dino Cratchit dál Mloka hypnotizoval pohledem, na jeho čele začaly opět vyrážet kapky potu. Až po chvilce si Mlok uvědomil, co to způsobovalo. Cratchitova ruka se pomalu sunula k té jeho.
Pochopil. Vzal ruku do dlaní a slabě ji stiskl. Přes mužovu tvář přeběhl výraz úlevy.
Mlok zaváhal, pak natáhl druhou ruku a jemně muže pohladil po tváři. Cratchitovy rysy v ten moment ztuhly, ale poté se zase uvolnily a vypadaly – bylo-li to vůbec možné – téměř šťastně. Mlok si dodal odvahy a pohladil ho ještě jednou.
„Jsem Mlok Scamander,“ zašeptal tiše, ale vzápětí se lekl svého hlasu, neboť se mu zdálo, jako by se ošetřovnou rozléhal. Cratchitovi to však podle všeho nevadilo. Opatrně se posadil na kraj jeho postele. Cratchit opět zavřel oči. Mlok nevěděl, co dělat víc. Pouze tam seděl a držel umírajícího za ruku.
Uplynulo půl hodiny, pak hodina, možná i dvě nebo tři, než se Cratchit znovu probral. Mlok si toho zpočátku ani nevšiml, neboť sám téměř začal usínat. Cratchitův stisk ruky ho však probral. Vycítil z něj naléhavost.
„Ale co mám dělat?“ šeptnul bezmocně.
Pohled byl výmluvný.
„Nerozumím…aha,“ vydechnul poznáním. Opatrně vymanil svou ruku z mužova křečovitého sevření. Jemně se nad něj naklonil, opatrně rozepnul černý řetízek s velkou, provrtanou a runami popsanou mincí na Cratchitově krku. Chtěl mu jej vložit do dlaně, ale…
„Tak co s ním mám tedy dělat?“
Snažil se vyčíst z mužovy tváře jeho přání.
„Myslíte to vážně?“
Mlok se ještě jednou zadíval na přívěšek.
„Tak dobře,“ řekl a roztřeseně si ho připnul na krk.
Opět uchopil Cratchita za ruku, ale vzápětí poznal svůj omyl.
„Ještě něco? … Dobře, hned ji vzbudím.“
„Profesorko Cratchitová? Váš bratr by se chtěl…“
Rozloučit.

O týden později stál Mlok na pohřbu hned vedle profesorky Cratchitové. Na krku mu visela velká, runami popsaná mince. Čtyři dny předtím se postarali o přepravu Mršky do dračí rezervace v Británii. Naštěstí během krátké doby, kdy ji nikdo nestřežil, nestihla napáchat žádné výrazné škody. Z původního osmičlenného týmu nepřežil nikdo.
Mlok strnule pozoroval poslední přípravy. Když se tělo Dina Cratchita změnilo v plameny, stekla mu po tváři jediná slza. Nevnímal, co se dělo kolem něj. Lidé se začali rozcházet. Teprve když ho někdo vzal za rameno, otočil se a odešel také.
Dlouho poté zíral na klidnou hladinu bradavického jezera. Jen nejasně tušil, že svět právě opustil někdo, s kým ho nyní pojilo zvláštní, nezničitelné pouto. Vzniklo v momentě, kdy se v noci vplížil na ošetřovnu a přijal od umírajícího muže jeho amulet.
Věděl však, že nebude moci truchlit dlouho. Měl teď svůj úkol. Mince, kterou nosívají strážci draků, ho zavazovala. Jednou se bude muset ujmout svého poslání, nebo ho předat někomu jinému. V opačném případě nikdy nenalezne své skutečné štěstí.
Za další tři týdny potom skládal zkoušky NKÚ. Celý test měl správně, pouze tři otázky úplně vynechal. Pojednávaly o salamandrech.


Od té doby jsem nenáviděl války. Nenáviděl jsem je více, než cokoliv jiného. Nestaral jsem se o ně, proč bych taky měl?
Víš, Charlie, že jsem měl tři děti? Můj první syn se odstěhoval, když mu bylo devatenáct. Nyní žije v Austrálii, prý si založil rodinu. Posílá nám vždy na Vánoce vzkaz. Ten druhý zemřel před patnácti lety. Válka, kouzelnická. Nešťastná oběť tomu říkali.
Profesorka Cratchitová na tom tenkrát byla strašně. Vzala až do prázdnin dovolenou a protože se v tak krátkém čase nepodařilo zajistit náhradu, hodiny byly po zbytek roku zrušeny. Nicméně po prázdninách se vrátila, opět sršela elánem a snažila se nás toho co nejvíce naučit. Kvůli ní jsem si nevyškrtnul Péči o kouzelné tvory a pokračoval jsem s ní až na OVCE. Také dodržela své slovo a začala mě brát s sebou do Zapovězeného lesa. Potěšilo mě to, neboť nejvíce se toho rozhodně naučíš v praxi. Tam jsem tedy poprvé spatřil spoustu zajímavých zvířat.
Moje přátelství s Jackem, Fredem a Jane ochladlo. Nejlépe jsem si paradoxně rozuměl s Thomasem, protože jsme se vídali jen málo a jeho nepříliš vlídná nátura v té době vyhovovala mému celkovému rozpoložení. Připadal jsem si náhle strašně starý. Ještě častěji jsem vyhledával samotu. Začal jsem mít blíže ke zvířatům, než k lidem.
O prázdninách mě mile překvapili moji rodiče. Máma sice nejdřív chtěla rozebírat mé pocity, znalosti a cítění, ale poté, co jsem ji – přiznávám, asi dost ošklivě – odbyl, už dále nenaléhala.
Čas běžel dál. V listopadu během svého šestého ročníku jsem dosáhl plnoletosti. Na škole jsem nebyl schopen nalézt si žádnou přítelkyni. Pilně jsem se učil, přečetl jsem možná čtvrtinu Bradavické knihovny.
A čas běžel dál a dál…

Mlok seděl na parapetu a pozoroval zdálky Zapovězený les.
„Co že jsi tu tak sám, Mloku?“ ozvalo se vedle něj.
Pootočil hlavu. „Dobrý den, profesore Brumbále.“
„Proč nejsi venku s přáteli? Je tam nádherně,“ usmál se laskavě Brumbál.
Mlok si v duchu povzdychl. Albus Brumbál nastoupil tento rok na místo bývalého profesora přeměňování. Byl nepochybně velmi dobrý učitel a přeměňování měl v malíčku. Ve chvílích, jako byla tato, totiž když se pokoušel rozpitvávat Mlokův život, ho však měl plné zuby.
Otočil se a slezl z parapetu. „Mám ještě nějakou práci, profesore, když mě omluvíte…“
„Počkej ještě chvilku, Mloku,“ zastavil ho Brumbál. „Už víš, čemu se budeš po škole věnovat?“
„Všichni očekávají, že budu magizoologem, protože mě zvířata baví,“ postěžoval si otráveně Mlok. „Já si prostě nechci nechat od nikoho diktovat, jakým směrem se má ubírat můj život. Chtěl bych si najít vlastní cestu, jenže to nikdo nechápe!“
„A vadí ti to proto, že tě tento obor nepřitahuje, nebo proto, že si nakonec skutečně chceš zvolit to samé zaměření, co myslí oni, to, které si vybrala tvá matka?“
S těmito slovy Brumbál odešel a nechal stát Mloka na chodbě ponořeného ve vlastních myšlenkách.


Složil jsem OVCE, většinu předmětů na výbornou. Prázdniny jsem ještě strávil doma u rodičů a od prvního září jsem nastoupil do práce. Jakožto naprostý nováček bez zkušeností jsem se uchytil na Ministerstvu kouzel. Dva roky jsem prováděl samé papírování, týkající se domácích elfů. Po oddělení se povídalo, že můj šéf, pan Theodor Ghastl, se původně chtěl stát léčitelem, ale neprošel z lektvarů, a někdo ze známých mu dohodil toto místo na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Byl to strašný žvanil a v kanceláři se mu povalovaly štosy knih o rostlinách. Samotné rostliny měl potom všude po celém pokoji, dokonce i na zemi! Sekýroval nás ve dne v noci, nejhorší však bylo, když mi do mé buňky, kam se kromě stolku, židličky a skříňky nemohlo už nic dalšího vejít, začal stěhovat palmy a kaktusy – některé z nich měly dokonce i chlupy nebo vydávaly různé zvuky. Víš, jak odporná, odpudivá, nechutná věc je zpívající chlupatý kaktus?!
Tak jsem si vybudoval další antipatii v mém životě, tentokrát k rostlinám.
Po dvou letech mě naštěstí přeložili do divize zvířat. Díky tomu, čemu říkali „rychlý služební postup“, jsem měl brzy plat dvou srpců týdně – za což se tenkrát dalo sotva pronajmout slušné místo na přespání. Pořád to však bylo lepší, než Ghastl a jeho kaktusy.
Cítil jsem ale, že mě něco táhne pryč. Mým úkolem bylo pečovat o draky, ne sedět v kanceláři. Pak mě náhle převedli do Ústavu pro výzkum a kontrolu draků a nabídli mi, že bych mohl pracovat na nejrůznějších místech v zahraničí. V tu samou dobu si ode mě nakladatelství Obscurus Books objednalo vydání fantastických zvířat. Věděl jsem, že to je jedinečná příležitost. A tak jsem vyrazil na cesty po světě. Sbíral jsem informace, prolézal bažiny, chodil po horách i po údolích, abych nakonec krátce po svým třiadvacátých narozeninách a pouhý týden před Vánoci spatřil to, co mi svým činem přisoudil umírající Dino Cratchit.

„Zatracená zima,“ zamumlal si Mlok pod fousy. Byl sice navlečen do svého nejteplejšího oblečení, ale ledový vítr zde ve vysokých horách Skandinávského pohoří mu přesto pronikal až na tělo. A nejhorší bylo, že nesměl použít magii, aby náhodou dračice něco nezvětřila.
Spolu se třemi švédskými průvodci se zde krčil v malém sněhovém úkrytu již tři dny. Mláďata se měla brzy začít líhnout a matka byla proto velmi podezřívavá. Lesk jejích nádherných modrostříbrných šupin se odrážel od sněhu, že vypadala i se svými namodralými vejci jako to nejkrásnější, co kdy Mlok na světě viděl. Pochopitelně musel mít oči kryté za speciálními brýlemi, jinak by ho v jednom kuse slzely a pálily. To už si před časem vyzkoušel a bylo to skutečně příšerné.
Jeden ze Švédů začal vzrušeně gestikulovat a něco ze sebe chrlil nesrozumitelným jazykem.
„Říká, že už to začíná,“ přeložil Mlokovi druhý Švéd.
Mlok vytáhl dalekohled… a díval se.

Nejprve se vajíčko jemně rozechvělo. Pak pohyb ustal. Vzápětí se rozechvělo znovu, silněji.
A zase útlum.
Po chvíli sebou vejce začalo silně klepat.
Z levé strany se objevila drobná, táhlá puklina.
A nic.
Puklina se zvětšila.
A nic.
Objevila se druhá. Třetí.
A nic.
Čtvrtá, pátá, šestá…
Rýhy se začaly prohlubovat.
Do ticha, které rušil pouze severský vítr, bylo jasně slyšet cvakání, jak se mládě dobývalo ven. Když náhle…

Prásk!

Ve skořápce se objevila díra. S dalšími údery se postupně zvětšovala a zvětšovala, až…

Puk!

Mládě bylo venku.
Matka mu něžně svou tlamou, která byla větší než samotné dráče, očistila zbytky skořápek.

Mlokovi stékaly z očí slzy. Věděl, že již nikdy nezažije něco tak krásného. Tohle mládě bylo jeho, i kdyby už ho neměl v životě spatřit…

Dnes se zde vylíhlo pro něj.

Dráče, bílé jako sníh, se stulilo ke své matce, aby ho zahřála svým teplem.

Všichni čtyři pozorovatelé se otočili a pomalu se začali chystat k odchodu. Věděli, že nyní již nemají právo dračici s jejím dítětem rušit. Šli kus pěšky, až se jim skalní převis s draky ztratil za kopcem. Teprve poté se odmístili.


-------------------------------------------------------------------------------------------------


III. Epilog


„Tak jsem projezdil celý svět. Víš Charlie, celých devět let jsem byl pryč. Cestoval jsem, poznával jsem nové kraje. A pak jsem zjistil, jak se to tu doma strašně změnilo. Objevil jsem, že Británie má také svoje kouzlo. Pokračoval jsem tedy ve své práci pro Ministerstvo a dále jsme zkoumal draky, ale spokojil jsem se pouze s místními dvěma druhy. Na Ministerstvu jsem se také poznal s Tinou. A tak jsem se usadil.“
Mlok Scamander se odmlčel. Charlie zatím přemýšlel o právě vyslechnutém příběhu. Dozvěděl se o tom starém muži spoustu věcí, ale ještě víc mu jich nepochybně zůstalo skryto.
„Můžu se vás ještě zeptat,“začal Charlie opatrně.
„Klidně se ptej, chlapče,“ usmál se pan Scamander.
„Jen jestli to není moc osobní… Říkal jste, že jste měl tři děti.“
„Ach tak. Ano, máš pravdu; dva syny a jednu dceru jsem měl, Pomona se jmenovala. Měla také ráda přírodu,“ povzdechl si Scamander.
„Co se s ní stalo?“ zeptal se Charlie zvědavě.
„Několikrát jsme se pohádali,“ odpověděl dutě Scamander. „Chtěla studovat salamandry. Pokoušel jsem se jí to vymluvit. Já… naposled jsem na ni křičel, že to už může rovnou začít s různým plevelem a vyjde to nastejno. Natruc mi řekla, že o botanice taky uvažovala. Rozhodla se, že si zkazí život, jenom aby mě naštvala. Už několik desítek let o ní nemám ani zprávu. Dokonce i příjmení si změnila. Co tím vůbec myslela!“ vykřikl naštvaně.
Chvíli bylo ticho.
„Chybí vám?“ odvážil se po chvilce zeptat Charlie.
„Měla úplně stejné oči jako Tina,“ povzdechl si stařík místo odpovědi.
Pro Charlieho ho však byla odpověď dostatečná.

„Tak už jsem tady!“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vešla vrásčitá, ale stále ještě poměrně čilá stařenka, obě ruce plné tašek.
„Dobrý večer. Jmenuji se Charlie Weasley, jsem tu na návštěvě za vaším mužem,“ představil se hned Charlie.
„Dobrý večer. Mloku, pojď mi s tím pomoct!“ zavolala z kuchyně. Za chvilku se vrátila zpátky. „Porpertina Scamanderová,“ řekla a potřásla si s Charliem rukou. „Zůstanete tady ještě na večeři?“

„Pověz mi, Charlie,“ zeptal se ho Mlok Scamander, „co za zvířata chceš tedy vlastně studovat?“
„Budu psát práci o okamiích, ale chci studovat draky,“ odpověděl Charlie rozhodně.
„V tom případě…počkej tady chvíli.“
Mlok Scamander se zvedl a odešel z místnosti. Charlie zůstal u stolu sám se starou paní, která hladila po hřbetě starého maguára, ležícího na jejím klíně.
„Můžu se vás zeptat,“ osmělil se po chvíli, „mluvil jsem s panem Scamanderem o vaší dceři, Pomoně. Vy o ní také nic nevíte?“ zeptal se tiše.
„Píšu si s ní,“ odpověděla Porpertina Scamanderová hořce, „ale neviděla jsem ji už dobrých osm let. Vdala se, ale pak se s tím mužem rozešla. Ponořila se úplně do své práce. Nechtěla mi ani říci, co vlastně dělá. Dokonce ani o těchto Vánocích jsme nebyli spolu…“
„A nemáte náhodou nějakou její starší fotografii?“

„Tady to je,“ vložil při loučení něco Charliemu do ruky pan Scamander. „Já už jsem stejně na odpočinku. Pokračování je v mladé generaci. Měj se dobře, chlapče. Hodně štěstí s psaním té tvé práce, “ vychrlil ze sebe stařík. Poté mu rychle mu zabouchl dveře před nosem, jako by se bál, že si to Charlie na poslední chvíli rozmyslí.
Charlie rozevřel dlaň, přestože si byl dost jistý, co v ní nalezne. Ještě než se o pár metrů dál přemístil, připjal si na krk řetízek s mincí pokrytou runami. Už neměl pochybnosti o své budoucnosti, svůj život spojil s draky. Stanou se součástí jeho osudu.


* * *

Vážení manželé Scamanderovi,

Dostavte se, prosím, dne 23. prosince na Příčnou ulici, do Děravého kotle, stůl č.4 přímo pod oknem. Přijďte přesně v šest hodin večer.

Váš XY


Charlie zmuchlal papír do malé kuličky a odhodil ho na hromádku přibližně deseti podobných exemplářů. Zmoženě si povzdechl. Copak už nedokáže napsat ani obyčejné dopisy? Proti tomu byla péče o zdejší dlouhorohé draky procházka růžovým sadem.
Rozhodl se, že to bude zkoušet tak dlouho, dokud nesestaví alespoň nějaký ucházející list. Vzal si čistý pergamen a začal znovu.


* * *

„A vy skutečně nevíte, kdo by to mohl být?“
„Nejsem si jistá,“ přiznala malá žena a pokrčila rameny.
„Nuže dobrá. Tak Vám přeji hodně štěstí, můžete použít rovnou můj krb. Mimochodem, nechcete si ještě vzít na cestu citrónový bonbon?“
„Ne řediteli, děkuji. Brzy nashledanou.“
„Nashledanou, profesorko. Užijte si pěkný večer.“
Profesorka Pomona Prýtová si přehodila přes ramena cestovní plášť a vzala z krbové římsy misku s letaxem. „Příčná ulice,“ vyřkla pečlivě a poté vstoupila do plamenů.
Vyšla ven z krbu a oprášila si z pláště smítka popela. Poté zamířila do Děravého kotle.


* * *

THE END

||

Jak se dostat k okamiím